Plstění ovčí vlny: od rouna a pramene k mokré plsti, jehlování a spočítanému srážení
Belvurtonei je zápisník dílenské praxe. Sledujeme, co se s vlnou skutečně děje mezi prvním nabráním rouna do dlaně a chvílí, kdy hotový kus schne na rovné podložce — a snažíme se to popsat tak, aby si to čtenář mohl zopakovat na vlastním stole.
Fotografie na těchto stránkách jsou tematické ilustrace z volných fotobank. Nezachycují konkrétní osoby spojené s projektem ani žádnou naši akci; slouží jen k tomu, aby text měl vedle sebe věcný obraz materiálu.
Rouno a plemena: co se pozná dřív, než začne práce
Plstění není technika, kterou by šlo dělat „obecně na vlnu“. Každé rouno se chová podle toho, jak je jemné, jak dlouhý má vlas, jak výrazný má obloučkovitý zvlnění a jak hustě jsou na vlákně uspořádány šupinky pokožky. Právě ty šupinky jsou důvod, proč vlna vůbec plstí: při vlhku, teple a pohybu se rozevřou, vlákna se do sebe zaklesnou a zpět už se nerozejdou. Kdo si osahá tři různá rouna vedle sebe, pochopí za deset minut víc než z jakéhokoli přehledu.
Jemnost se udává v mikrometrech a je nejspolehlivějším vodítkem. Merino kolem osmnácti až dvaadvaceti mikronů dává hladký, hustý a měkký povrch, plstí ochotně a hodí se na šály, čepice a všechno, co leží na kůži. Vlny kolem třiceti mikronů — u nás nejčastěji z domácích a horských plemen — mají pevnější vlas, méně se lesknou a výsledek je tvrdší, ale mnohem odolnější proti odírání. Na sedáky, brašny, podložky a plstěné nádoby je to lepší volba než jemné merino, které se v takové zátěži rychle vyžmoulá.
Vedle jemnosti rozhoduje délka vlasu. Krátký, silně zvlněný vlas se zaplstí rychleji a rovnoměrněji; dlouhý a hladký vlas typu lesklých dlouhosrstých plemen se plstí neochotně a spíš se hodí jako ozdobná vrstva navrch, do kadeří a povrchových struktur. Jsou i vlny, které se plstit prakticky nedají — bývají to velmi hladká, málo šupinatá vlákna. To není vada materiálu, jen nesprávné použití.
U syrového rouna platí ještě jedna věc: než se s ním začne pracovat, musí být vyprané od potu a přebrané. Praní probíhá v horké vodě bez pohybu — vlna se do vody klade, ne mne, jinak se zaplstí dřív, než se k ní člověk dostane s hřebeny. Zbytky rostlinných nečistot se vybírají za sucha, po vysušení; mokré se jen zamáčknou hlouběji.
Hrubé vodítko podle jemnosti
| 18–22 µm | měkké na kůži, rychlá a hustá plst, šály a oděv |
|---|---|
| 23–27 µm | univerzální střed, obrazy, dutá tělesa, doplňky |
| 28–35 µm | pevný povrch, sedáky, brašny, obuvní vložky |
| nad 35 µm | hrubé jádro, výplně, podklad pod jemnější vrstvu |
Na co sáhnout při nákupu
- zda je materiál česaný pramen, nebo mykaná rouška
- jestli vlas drží zvlnění, nebo je vytažený a mrtvý
- zda nejsou v hrsti tvrdé zaplstěné uzlíky
- jak vlna voní — po lanolinu, ne po zatuchlině
Česání, mykání a příprava pramene
Mezi vypraným rounem a použitelným materiálem stojí příprava vláken. Má dvě základní podoby a rozdíl mezi nimi je pro plstění větší, než se zdá. Mykání na ručních karétkách nebo bubnovém mykadle vlákna promíchá a rozčechrá do všech směrů; vzniká rouška, ve které vlákna leží nahodile. Česání na hřebenech naopak vlákna srovná do jednoho směru a krátké kousky vyřadí — z toho vzniká hladký pramen, který známe z prodeje jako „česanec“.
Nahodile uložená vlákna v myknuté roušce se plstí rychleji a stejnoměrněji do všech stran, protože se mohou zaklesnout v libovolném úhlu. Srovnaný česanec plstí pomaleji a výrazněji se sráží v podélném směru. Odtud pramení praktické doporučení pokládat česanec ve vrstvách kolmo na sebe: první vrstva vodorovně, druhá svisle, případně třetí zase vodorovně. Kolmé střídání vyrovná rozdílné srážení v obou osách a hotový kus se pak nekroutí.
Trhat, ne stříhat
Pramen se nikdy nestříhá. Ruce se položí asi dvacet centimetrů od sebe a materiál se rozvolní tahem — konce zůstanou rozvlákněné a při pokládce se s dalším chomáčem prolnou. Nastřižený konec je tupý a v hotové plsti bývá vidět jako ostrý předěl.
Kolik materiálu na plochu
Množství se v dílně neodhaduje od oka, ale váží. Na tenkou šálovou plst se počítá zhruba dvě stě až dvě stě padesát gramů na metr čtvereční hotové plochy, na pevnější desku na brašnu klidně sedm set a víc. Rozdíl nedělá jen tloušťka, ale i to, kolik práce si materiál vyžádá: hustší nános potřebuje delší válení, aby se propojil skrz celou tloušťku, ne jen na povrchu.
- vážit celkové množství předem a rozdělit ho na počet vrstev
- každý chomáč pokládat s přesahem asi třetinu délky přes předchozí
- vrstvy střídat kolmo, ne úhlopříčně náhodně
- okraje pokládat o něco hustěji, ztrácejí se nejrychleji
- hotovou pokládku prosvítit proti světlu a doplnit průsvitná místa
Rouška proti česanci
Mykaná rouška — vlákna nahodile, rychlé a rovnoměrné plstění, měkčí povrch, méně lesku.
Česaný pramen — vlákna srovnaná, pomalejší plstění, hladší a lesklejší líc, výraznější podélné srážení.
Nástroje, které stačí na začátek
- bublinková fólie nebo rákosová rohož
- síťovina na překrytí pokládky
- tvrdé mýdlo bez parfemace
- kuchyňská váha na desetiny gramu
- krejčovský metr a rovná podložka
Mokré plstění: mýdlo, teplota vody a postup tlaku
Mokré plstění stojí na třech proměnných, které se navzájem doplňují — na vlhkosti, na zásaditosti mýdlového roztoku a na mechanickém pohybu. Mýdlo zvyšuje pH a šupinky na vláknech se pod ním rozevřou; teplá voda vlákno změkčí; tlak a tření je pak zaklesnou do sebe. Když jedna z proměnných chybí, práce se protáhne na několikanásobek času.
Teplota není libovolná. Na začátku, dokud se pokládka jen zvlhčuje a upravuje, se hodí vlažná voda kolem pětatřiceti stupňů — vlákna se ještě dají posunout a opravit. Jakmile se přejde k válení, voda může být horká, čtyřicet pět až padesát stupňů, protože v té chvíli už je pohyb žádoucí. Prudké střídání horké a studené lázně na konci proces urychlí, ale zároveň zvýší srážení; hodí se to na hutné desky, ne na jemný šál.
Roztok má být kluzký, ne pěnivý. Pěna nepomáhá, jen brání vidět, co se pod rukama děje. Praxe se drží někde kolem lžíce nastrouhaného tvrdého mýdla na litr vody; přesná koncentrace není kritická, kritické je, aby ruka po povrchu klouzala a materiál nešmatlal.
Fáze, které nelze přeskočit
- Zvlhčení. Voda se rozvede shora přes síťovinu, ne litím na jedno místo. Vzduch se z pokládky vytlačí dlaní od středu k okrajům.
- Uzavření povrchu. Několik minut mírných krouživých pohybů přes síťovinu. Vlákna se zatím jen chytají, tlak zůstává malý.
- Válení. Balík se sroluje na tyči nebo v rohoži a válí — po každých padesáti pohybech se rozbalí, otočí o devadesát stupňů a role se převine z druhé strany. Bez otáčení se materiál srazí jen v jednom směru.
- Zpevnění. Hnětení, házení na stůl, mnutí v dlaních. Tady se plst mění z lepenky na hutný materiál a tady také probíhá největší část srážení.
- Vypláchnutí a ustálení. Mýdlo se vymyje, poslední lázeň může být okyselená octem, aby se vrátilo přirozené pH vlny. Následuje vytvarování za vlhka a schnutí naplocho.
Zkouška hotovosti je jednoduchá: zaštípnout povrch a lehce zvednout. Pokud se odtahují jednotlivá vlákna, práce ještě není u konce. Pokud se zvedne celá vrstva jako jeden kus, plst drží.
Teplota podle fáze
| ~35 °C | zvlhčení, srovnávání okrajů |
|---|---|
| ~45 °C | uzavírání povrchu, válení |
| 45–50 °C | zpevnění, hnětení, házení |
| vlažná | závěrečné máchání |
Časté chyby
- silný tlak hned v první minutě — vrstvy se posunou
- málo vody, materiál se pod rukou trhá
- válení stále v jedné ose, výsledek je kosý
- sušení na topení, plst ztvrdne a zežloutne
